Proč právě já?
První reakce na onkologické onemocnění mohou být podle onkopsycholožky Ivany Benešové různé: „Asi nejčastější je šok. Následně může přijít i depersonalizace, to znamená, že člověk takzvaně vystoupí sám ze sebe a má pocit, že se dívá na špatný film, ne na svůj život. Stává se ale i to, že se nedostaví žádná emoce.“
Každý vstřebává diagnózu jinak, někomu to trvá minuty, hodiny… někomu to může dojít až za několik dní. „A je to v pořádku. Obecně tu hodně normalizujeme. Snažíme se klientkám vysvětlovat, že všechno je normální. Je normální plakat, mít strach, cítit zoufalství nebo vinu. Z pohledu odborníka je to zdravá reakce psychiky na nadlimitní událost v životě. Pokud by sem někdo přišel, usmíval se na mě a tvrdil, že je v pořádku záhy potom, co byl diagnostikován rakovinou, rozblikají se mi kontrolky a vím, že takový člověk nejspíš v pořádku nebude,“ říká onkopsycholožka.
A s jakými pocity pacientky v průběhu léčby podle ní nejčastěji bojují? „Zkraje to může být popírání, předstírání, že se nic nestalo. Dostavuje se také pocit křivdy a přichází otázky typu: Proč zrovna já? Sousedka kouří, já žiju zdravě, tak proč právě já? A ten mnohdy střídá pocit viny. Bohužel často pramení z dobře míněných rad okolí jako: To máš ze stresu. To máš z toho, jak ses přetahovala. Hlavně už buď v klidu. Takové rady v tomto případě nepomáhají a ženám mohou dodat na pocitu, že si onemocnění přivodily samy,“ dodává Ivana Benešová s tím, že emoce se během onemocnění hodně střídají. U někoho mohou nálady kolísat i během jednoho dne a zase je to v pořádku. „My se společně s klientkou pokoušíme její emoce regulovat tak, aby byla schopná fungovat,“ říká Ivana Benešová.
Musím ti něco říct…
Po přijetí onemocnění přichází další těžký úkol, a tím je sdělení diagnózy rodině a blízkým. Jak na to? „Ať už komunikuji takovou informaci ve vztahu k rodičům, partnerovi nebo přátelům, vždy záleží na tom, zda je to vztah funkční. Pokud ano, pak sdělení diagnózy nebývá problém. Horší je to ve vztazích, které jsou narušené, tam si v psychoterapii zkoušíme i modelové situace a klientka si tu událost může předem vyzkoušet s několika možnými scénáři. Nejvíce ale řešíme, jak to říci dětem. Tam velmi záleží na věku. Obecně je dobré dětem nic netajit, ony to totiž stejně vycítí a jejich fantazie dokáže být bujnější než realita. Proto doporučuji netajit a nedramatizovat. Děti dobře reagují na příběhy z jejich vlastního života. Jako: Vzpomínáš, jak jsi měl angínu, ležel jsi v postýlce a bral léky? Já mám teď něco podobného, budu jezdit za panem doktorem a bude mi občas špatně. Ale tobě taky bylo zle, když jsi byl nemocný, pamatuješ?“ přibližuje sdělení diagnózy dítěti onkopsycholožka. Dodává, že pro starší děti, které už umí číst, poskytují klientkám komiks zaměřený na vysvětlení právě diagnózy karcinomu prsu.
Tančíme v dešti
Součástí terapie jsou i motivační techniky, které klientkám v boji s rakovinou prsu pomáhají. „Nejdříve změníme slovník. Například už nemluvíme o tom, že je klientka nemocná, ale říkáme, že je v léčbě. To nám pomáhá najít jiný úhel pohledu. Nejvíce žen řeší tu životní změnu, bojí se, že všechno teď bude jiné. Ale já jim říkám, že jiné neznamená horší. To mě přivádí k další motivační technice zvané Dancing in the Rain, tančení v dešti. Nesoustředíme se na to, že prší, to neovlivníme. Učíme se v tom dešti tančit,“ dodává naději onkopsycholožka Ivana Benešová.
Podle ní je důležité především žít přítomností a nehledět ani do minulosti, ani do příliš vzdálené budoucnosti. „Orientujeme se na krátké cíle, soustředíme se na to, co bude dnes, zítra nebo za týden. Pokoušíme se, aby klientky neměly takzvaný prázdný čas, kdy neví, co se sebou, protože v tyhle momenty dávají prostor negativním myšlenkám,“ říká psycholožka a vyzdvihuje i pravidelný pohyb a sociální podporu.
Druhé narozeniny
„V terapii se snažíme o takzvaný post-traumatický osobní růst. To se většině žen povede. Vezmou svou diagnózu za ten lepší konec a vyjdou z toho jako mnohem silnější osobnosti. Ať už ve vztahu k vlastnímu tělu, kterého si mnohem více považují, či ženství, které nalézají jinde než ve svém zevnějšku. Zkrátka, přijímají se takové, jaké jsou,“ dodává Ivana Benešová.
Ze své zkušenosti zároveň ví, že i pohled na samotný den, kdy jim lékař sdělil diagnózu karcinomu prsu, se v průběhu léčby promění. „Z nejhoršího dne jejich života se postupně stává jeden z těch nejlepších. Je to den, kdy zahájily léčbu a dostaly možnost se léčit. Často jej oslavují jako své druhé narozeniny,“ usmívá se Ivana Benešová.
Karcinom prsu je sice závažné onkologické onemocnění, ale díky preventivnímu mamografickému vyšetření lze podchytit včas a po absolvování léčby žít kvalitní život. Pečujte o sebe nejen během růžového října.
